Celých 54 % rozlohy České republiky tvoří kulturní step. Je nazývána také zemědělskou či kulturní krajinou. Ačkoli step je označení spíše pro poměrně monotónní travnatou krajinu, kulturní step, která vznikala rukou člověka-zemědělce po dlouhá staletí až tisíciletí na území našeho státu, je pestrou mozaikou po stránce krajinářské i přírodovědné. Odlišné klimatické, půdní, vlhkostní, geologické i geomorfologické podmínky daly vzniknout polabským obilným rovinám, řepařské Hané, chmelařskému Žatecku, vinicím na Pálavě a většině jižní Moravy, stejně jako orchidejovým loukám v Bílých Karpatech či horským pastvinám Sudet a Javorníků. Všude tady se celé generace hospodařilo trvale udržitelným způsobem.

Až odebrání půdy původním vlastníkům a nástup průmyslového zemědělství v 50. letech 20. století přerušili tradiční způsoby obhospodařování kulturní krajiny, zásadně změnili její tvář a způsobili velké ekologické problémy (plošná eroze, eutrofizace vod, lokální záplavy, kontaminace vody a půdy nebezpečnými chemikáliemi, ohrožení biodiverzity agroekosystémů atd.). Situace v převážné míře trvá dodnes. Jen malá část zemědělské půdy je skutečně obhospodařována v duchu trvale udržitelného života. Celkově se stav naší krajiny vlivem intenzivního zemědělství a stavebního tlaku neustále zhoršuje. Rány, které v novodobé historii krajina dostává, jsou důsledkem ekonomicko-sociálního vývoje naší společnosti. Pod vlivem konzumního způsobu života se lidé odvracejí od vlastní kultury, tradic a ochrany životního prostředí, na němž jsou plně závislí.

Je na každém z nás, jestli a jak naší krajině pomůžeme. Obnova starých polních cest, alejí a remízků nebo polních rybníčků je jistě vhodnou a důležitou pomocí. Jsou však i další významné cesty k záchraně hodnot kulturní krajiny. Vždyť její podoba je výsledkem naší poptávky po jejích základních funkcích: rekreace, ochrana před záplavami či třeba prostor pro myslivecké hospodaření. Samozřejmě by měla být také domovem pro divoká zvířata a rostliny, jejichž význam není zrovna hospodářský. Do zvyšování takové celospolečenské poptávky by se měli kromě myslivců zapojovat ochránci přírody, ornitologové, sokolníci, rybáři, určitě učitelé i samotní zemědělci a všichni ostatní, kteří si přejí zachování a ochranu stěžejních hodnot kulturní krajiny. Žabomyší války a mediální přestřelky, jenž se nepřetržitě odehrávají mezi zájmovými skupinami, nás jen zbytečně paralyzují a znemožňují nám účinnou ochranu naší společné krajiny.

Aktivní podpora spolupráce a bourání předsudků mezi zájmovými skupinami, které mají společný zájem chránit naši přírodu, jsou jednou z priorit Projektu ČIŘIKÁNÍ. Bez této snahy nelze koroptvi polní (a koneckonců i nám) zajistit zdravou a bezpečnou krajinu.

Zdroj: NSK, 2008

*****