Koroptev polní je dnes ohroženým druhem. Proto si snad ani nedovedeme představit, že bychom při procházce přírodou nebo na honu mohli potkat hejno koroptví čítající stovky kusů. Vraťme se tedy zpět do minulosti. Představte si, že se koroptvi daří, v krajině má dostatek úkrytů a zdrojů potravy a lidi zaměstnává svým neobvyklým chováním. Koroptev totiž může působit dojmem stěhovavého ptáka, který se shlukuje do stohlavých hejn.

Citujeme z periodika Stráž myslivosti z roku 1941:

* * * * *

STĚHOVÁNÍ

Koroptev polní je naše nejstálejší zvěř. Hejno koroptví najdete vždy znova a znova v témž lánu řepy, zemáků, obilí, vojtěšky, jetele, na téže louce. I když jsou někdy pracujícími lidmi vyplašeny, vracejí se zase na své oblíbené místo. Ani na jaře, když se hejno párkováním rozpadne, nevzdalují se mladé daleko od svého rodiště, nýbrž zaujmou nejbližší volný obvod, který si každý párek hledí zajistiti pro založení hnízda. Ale to jsou jen tak malé místní přesuny, že tu nelze mluviti o stěhování.

Foto © Ivan Mikšík
 

Jsou případy, kdy koroptve připomínají hejna tažných ptáků.

Jsou však případy, kdy tyto přesuny dějí se v takovém množství a v takové formě, že se podobají pravidelnému tahu. Tak v severovýchodním Německu se každým rokem objevují stěhující se koroptve, a to někdy v tak velkých houfech, že jen shluky stěhovavého ptactva se tomu mohou vyrovnati. V časopise Wild und Hund z roku 1938 píše Posingis, strážce majáku ve Windenburgu, že 3. listopadu 1937 přišla na této prvotřídní cestě stěhovavého ptactva ledovice, která pokryla celé okolí silnou vrstvou ledu. Ze dva dny objevilo se v nejzazším rohu windenburského výběžku několik set koroptví. Byl to hladový tah, jenž končil u majáku. Jindy nalézají koroptve u zátoky dosti potravy a neshluknou se nějak příliš.

Za 13 let, co je střážcem majáku, přitáhlo jen jedenkrát za sněžné zimy asi 200 koroptví najednou. Tentokrát se jich do 6. listopadu 1937 nahromadilo přes 2000 kusů na ploše asi dvou hektarů. Zasypávali jim, a asi 200 jich okroužkovali. Za koroptvemi přitáhly káně (myšilov) a mnoho jich roztrhaly. V noci z 8. na 9. listopad 1937 zmizela polovice těchto koroptví a 9. listopadu byly již mnohé u ptačí stanice v Rossitten. Uletěly tedy přes 50 km. Dále od majáku, kde je nikdo nekrmil, zahynulo jich mnoho hladem. Z okroužkovaných byly některé hlášeny až 80 km jihozápadně, některé zase až 33 km severovýchodně.

Z ptačí stanice se nepíše ničeho o tom, že by tyto koroptve byly menší; rovněž není zmínky o tom, že by se vůbec nějak lišily od obyčejných. Bylo jich tam vždy mnoho okroužkováno, až 644 za jediný rok, musela by tedy odlišnost zevnějšku bíti do očí, kdyby zde jaká byla. Nejde tedy v tomto případě o druh koroptví stěhovavých, nýbrž jen o změnu místa pobytu obyčejných polních koroptví následkem nedostatku potravy na severu.

Sám viděl jsem asi v roce 1933 ve známé, dobře zazvěřené honitbě v Uherském Brodě při podzimních honech zaječích nejméně 300 kusů koroptví pohromadě v jednom hejnu. Když se zvedly, vypadalo to jako hejno špačků. Zdržovaly se tam po krátkou dobu, až najednou zmizely, neznámo kam. Ale to nebyly koroptve stěhovavé, nýbrž obyčejné, stažené s okolních vršků a polí do nížiny, kde jich dříve nebylo tolik. Poněvadž nebyly ve svém obvyklém místě, srazily se ve velký houf. Nedošly žádné zprávy, že by se toto obrovské hejno bylo odstěhovalo někam jinam. Když pominula asi příčina, která je svedla dohromady, rozletěly se patrně po kraji na svá bývalá místa.

Jindy viděl jsem o kolovém honě v Kunovicích u Uherského Hradiště letěti koroptve dlouhým tahem podobně jako havrani. Vyvstávaly postupně a táhly všechny stejným směrem. Činily úplně dojem táhnoucího ptactva.

Je příčinou jevu nedostatek potravy v zimě...

Viktor rytíř Tschusi, německý ornitholog, vysvětluje zjev stěhujících se koroptví tím, že v krajích koroptvím málo skýtajících, jako jsou vysočiny, vřesoviska a jiné končiny s nedostatkem polností a kultur, najednou se zhorší podmínky životní a to přinutí koroptve ke stěhování. Shrnuje potom své poznatky takto: „Není určité, lišící se formy koroptví tažných a stěhovavých, nýbrž ony se různí velikostí a tvarem stejně jako stálé. Sobě odporující údaje jsou toho nejvýmluvnějším důkazem; koroptve, které na chudých půdách ztráví léto, jsou na podzim, jestliže zde nenalézají obživu nuceny je opustiti a vyhledati území, které jim umožní přetrvati zimu.“

...nebo shlukování mladých kohoutků do hejnek, resp. hejn?

Schlotfeldt píše, že koroptve stěhovavé je snadno poznati podle jejich chování: jsou plaché, nevydrží. Všechny kusy, střelené jednou z hejna o 100 kusech a podruhé z hejna o 47 kusech, byli kohoutci. Snad prý bychom zde měli co činiti s podobným zjevem jako u tetřívků, u nichž se na podzim mladí kohoutci srážejí v hejna a táhnou krajem. V zimě nebyly stěhovavé koroptve asi proto pozorovány, že se v tu dobu již neloví. Raesfeld myslí, že by se tato otázka byla mohla již dávno rozřešiti, kdyby se byla bývala věnovala pozornost pohlaví střelených.

Na mladé koroptve možná napovídá počet letek.

Jako zvláštní poznávací znak uvádí Ing. F. Kästner (Dt. Jägerzeitung 1935), že stěhovavé koroptve mají v křídle jen 13 letek, kdežto polní jich mají 15, a dále, že barva je více do rezavě červena. Toto se žlutými stojáčky by tedy byly určité poznávací znaky, zvláště menší počet letek. Ale nesmíme zapomínati, že výměna letek u mladých děje se až do podzimu a že tedy do té doby je požet jejich letek obyčejně menší než u starých.

Foto © Ivan Mikšík

Určitě však máme jen jeden druh koroptve, a to polní.

Ať se tedy věc vezme s kterékoli stránky, vyplývá z toho vždy jen to, že abnormálně veliká hejna, místy na podzim se objevující, mohou býti pouze náhodné shluky, vyvolané jen nedostatkem potravy v některých končinách, když se počasí náhle zhorší, jak tomu bylo na příklad u Kurské zátoky.

Stěhovavé koroptve jako zvláštní druh neexistují. Jest jen jediný druh u nás: koroptev polní. Jak se kdy tvorstvo chová, toho hlavními pohnutkami jsou dvě věci: pud pohlavní a potrava. Hejno koroptví drží se pohromadě od vylíhnutí mladých do února příštího roku stále přibližně na témž místě. Probouzející se pohlavní pud poruší soudržnost hejna a jednotliví členové nebo párky oddělí se nebo řekněme vystěhují se ze svého rodiště. Ovšem jen tak daleko, až najdou příhodný koutek, ve kterém by se mohla celá budoucí rodina uživiti. To je jedna příčina pohybu koroptví. Hluboký sníh v zimě, povodně, sucho a jiné živelní pohromy jsou další pohnutkou k pohybu koroptví s míst nepříznivých do jiných, výhodněji položených. Ale to vše nelze nazvati stěhováním, to jsou jen místní přesuny, dočasná změna místa po čas nouze.

* * * * *

Dalo by se s trochou nadsázky říci, že cílem Projektu ČIŘIKÁNÍ je dopřát ne ani tak nám, ale spíše budoucím generacím, zážitek v podobě stohlavých hejn koroptví. Přidejte se k našemu projektu:

– PÉČE O KOROPTEV POLNÍ

– MONITORING

– VÝZKUM AGROEKOSYSTÉMŮ

LITERATURA

Slaný J. 1941. Něco ze života koroptví a chovu koroptví. Stráž myslivosti, Ústřední věstník České myslivecké jednoty. Ročník XIX., číslo 1.

Kurzíva = citace
Tučně = poznámka autora 

Michal ZEDEK
odborný zástupce projektu