Krocan je největší kurovitý pták, jeho velikost je 90 až 120 cm, samice je však menší a nemá tak výrazné kožní laloky na hlavě a na krku. Samec má peří s bronzovým leskem, hlava je neopeřená, modře zbarvená, s velkými červenými laloky a výrůstky.

Velmi nápadné hlučné „hudrování“ a jiné hlasy, známé z domácích chovů.

Prostředí

Krocan divoký obývá lesnatá místa. Má však rád oblasti, kde jsou v blízkosti i travnaté plochy zarostlé křovinami nebo i pole.  

 

Potravu hledá na zemi – jsou to žaludy, různá semena, ale i hmyz, z něho zejména kobylky. Vychází však za potravou i na pole, kde spásá kukuřici a obilí. Mimoto se živí i ovocem a různými bobulemi. Zimu snáší dobře, zvlášť nepříznivá období trvající třeba i týden dovede překonat sedě na stromě úplně bez pohybu, přičemž čerpá energii z tělního tuku. Pohybuje se raději chůzí nebo rychlým během, i když dokáže v nouzi letět do spásných lesních houštin třeba i kilometr daleko. Také na noc vyletuje hřadovat na stromy.

Rozmnožování

Už koncem února začínají krocani tokat. Na tokaništi tančí vždy několik hudrujcích krocanů, kteří roztahují ocas, čepýří se a nafukují zcela tak, jak to dělají domácí krocani na našich dvorech. Někdy při tokání zápasí rozvášnění soci tak zuřivě, že to jeden z nich zaplatí životem. Vítězný samec má obvykle 2 až 4 slepice, vzácněji i více.

Po námluvách si krůta vyhledá někde v lese odlehlejší místo, kde do prostého důlku trochu vyloženého listím snese 10 až 15 vajec (starší slepice i 20), světle okrových až světle hnědavých, zdobených tmavšími skvrnami a tečkami. V oné době se již ovšem krocan o svou slípku nestará, a tak celých 26 až 28 dní sedí krůta na vejcích sama. Mladí krocani se živí různým hmyzem, drobnými měkkýši, pavouky, mladými výhonky, listy rostlin apod. Rychle rostou, jako u všech kurů, a za 14 dnů již vzlétnou.

 

Foto © Pavel Prašivka (www.ppfoto.cz)

Domestikace

O zdomácnění krocana divokého se zasloužili středoameričtí Indiáni, Aztékové. Kdy však ke zdomácnění krocana divokého došlo, už se nedovíme. Ale již při první cestě do Ameriky ho Španělé u Indiánů poznali jako domácího ptáka. Ze Severní Ameriky se dostal záhy do Španělska a odtud se pod názvem „indická slepice“ rozšiřoval do celé Evropy. Nejvíce se ujal chov krůt v Anglii, ale i ve Španělsku a ve Francii je jedním z nejoblíbenějších domácích ptáků. Do Čech se dostali domácí krocani pravděpodobně až v 16. století ze sousedního Německa. Domácího krocana každý dobře zná. Stačí jen připomenout, že divoký krocan je trochu větší.

Výskyt

Divoký krocan původně sídlil v Mexiku a ve východních a jižních oblastech Severní Ameriky. Dnes však je již na mnoha místech vyhuben, protože jej pro chutné maso lidé odedávna velmi náruživě loví. O aklimatizování krocana divokého se pokoušeli od počátku 19. století v mnohých evropských zemích, ale jen místy se udrželo v přírodě několik jedinců. Od roku 1927 vysazovali krocany divoké do lesů, například u Olomouce a Benešova, ale bez valných úspěchů. V polesí Grygov u Olomouce by měli krocani volně žít, ale chladné a vlhké jarní počasí Evropy je nepříznivé pro odchov choulostivých mláďat.

Literatura

Dungel J, Hudec K. 2001. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Academia, Praha. 

Felix J (ed). 1980. Zvířata celého světa 8, Bažanti a ostatní hrabaví. Státní zemědělské nakladatelství, Praha.

Hanzák J, Hudec K. 1963. Světem zvířat, II. díl, 1. část Ptáci. Albatros, Praha.

Michal Zedek

odborný zástupce projektu